K čemu je škola

V rámci pro bono aktivit, jsem spolupracovala se studentem, který chtěl přerušit vysokou školu  a ujasnit si, co v životě bude dělat. Vzhledem k tomu, že koučink není poradenství, nezazněl za celé sezení, jediný můj osobní názor, jediná rada nebo doporučení, jen, jak velí moje profese, otázky, které mu umožnily podívat se na celou situaci z mnoha různých úhlů a v co nejširším kontextu.

Večer mi zavolala jeho matka a rozčilovala se, že jsem ho podpořila v rozhodnutí nechat studia. Mladému muži bylo 23 let a rozhodl se sám. Podle všeho poprvé v životě. Za dva týdny mi zavolal on a radostně mi oznámil, že má na rok práci v zahraničí, jak si vždycky přál, k tomu se zapsal na kurz (úplně jiného oboru než jaký studoval), má zajištěn i zajímavý příjem a začíná žít skutečný dospělý život.

Zhruba v tu samou dobu mi telefonovala kamarádka, že její dcera se zhroutila z blížící se maturity, protože prý pokud ji neudělá, její život nemá smysl. Naopak můj starší syn měl maturitu na háku, jak jsem pochopila z telefonátu ze školy, který mě upozornil, že jinak chytrý chlapec by měl přidat, pokud uvažuje o dalším studiu.  Na takto formulované varování stroze odpověděl, že neuvažuje. Mladší syn, po mnoha bezproblémových letech  na zahraniční škole, dnes však žák ZDŠ,  přede mne položil žákovskou knížku hemžící se poznámkami a informoval mne, že je debil, jak ho tituloval učitel a  opatrně se mne při té příležitosti zeptal, zda by nebylo možné najít nějakou normální  školu, protože zdejšímu systému za tři roky neporozuměl. ....

Celý článek si můžete přečíst na serveru Psychologie.cz zde.