Fotbalové povzbuzení

           „ Je to tady zatraceně těžký “ posteskl si  jeden kouč v odpovědi na otázku, jak se má.

„ Prostě ten název naší profese je tak nešťastně zvolenej , lidi nevědí , představujou si nejspíš nějakýho uřvanýho fotbalovýho trenéra a tak jim musíš pořád vysvětlovat a pak je dokolečka přesvědčovat a …“

               Během čtvrt hodinky jsem se nedostala ke slovu ani já, ani kolegyně, a tak námitka, že nepolevující přesvědčování není úplně nástroj k získání klienta, že stesky a záminky, proč to tady nejde , jeho situaci nevyřeší, a že kouče převzaly všechny jazyky a to jak v původním významu sportovním , tak v našem přeneseném, a že vlastně to naše koučování vyrostlo z metody jednoho sportovního kouče a proto to přenesení významu  - prostě tohle všechno jsme polykaly a naše pokusy o debatu končily zahnány mohutným rukou mávnutím jako otravné nálety vypasené masařky.   Cizí myšlenky někdy obtěžují . 

                Na nespokojence jsem si vzpomněla až v souvislosti s fotbalovým šampionátem v Jižní Africe. Koučů tam bylo požehnaně. Sportovních. Fotbalových. Uřvaných i klidných. Odevzdaných i doufajících. Protestujících i vědoucích. Pozorovat je bylo poučné. Vnímat cestu k finále bylo inspirující. Týmy stvořené kouči . Dva otevřely brány finále. Jeden bude vítěz.  Nezakrývám svou sympatii k jižnímu temperamentu, k samozřejmosti španělské národní cti. V duelu Španělsko – Holandsko jsem měla jednoznačného favorita. Fotbal na nejvyšší úrovni se pro mne   překrýval s obrázkem dětského fotbalu mých ratolestí. Společné měl jedno - srdce. Mluvit o vítězství s plnou odpovědností za výchovu potomstva není jednoduché. Vítězství je v pořádku, soutěž je v pořádku, vítězství nad vlastními možnostmi, soutěž se sebou samým. Moje děti to chápou. Poznaly to i na trávníku posledního zápasu fotbalového šampionátu. K vítězství lze jít různými cestami, ta pokorná opravňuje doufat i v kus štěstí .  Srdce proti sveřeposti, láska ke hře proti filmování, štěstí si nakonec vybralo. Stříbro „zůstalo“ Holandsku.  Trenér si ještě v záběru kamer vztekle strčil kus kovu do kapsy.  Naštvaný, ukřivděný, protestující. Vidí jen, co chce vidět - nenařízený rohový kop.  Jeho  tým po nepřiměřeně tvrdých soubojích dohrávající v deseti, další jeho hráči ušetření rozhodčím před jasným vyloučením,  to už je pro něj jiná pohádka. Opakem je Španěl. Klidný a vyrovnaný. Mnozí mu dokonce vyčítali,  že málo mluví. „Není to o tom, jestli mluvíte hodně, ale jestli umíte najít ta správná slova.“  Odpověď. Vzkaz. Postoj.  Muž, kterého jeho tým hledal očima během těžkých chvilek zápasu, naznačoval jen klidnými gesty, odkazoval k schopnostem, znovu probouzel jistotu. S vírou, vědomím, s klidem je doprovázel na cestě k vítězství. Prostě opravdový kouč.  A je jedno , že tenhle  je  „od fotbalu“.

 

12.7.2010